Nečum na mě, nebo ti useknu ruku

18. března 2013 v 22:41 | Zebra |  Výčum
Seš nějakej chytrej kamarádíčku.
Jedna ruka netleská, židovsky dramatická nálada na Čerňáku u spícího Adámečka, co to zabil hrozně rychle. Vodky mi tam nechal možná příliš, tak ji piju, kouřím, koukám na film. Tak nějak jsem počítala s tím, že dorazí Pavel a já po čtyrech měsící dostanu z těla nemoc něčím, co zabije úplně všechno. Hlavně rychleji. Nedorazil a já nevim, jestli mě to sere, nebo jestli sem za to ráda. Ono když nad něčim člověk přemejšlí takovou dobu, a v 99procentách cvhilek to nechá bejt, je opravdu k nasrání, když se konečně hecnu a ono píču. Hm, za ten čtvrt rok, sem nestačila vyřešit nebo zvládnout cokoli co sem chtěla, jen se utopit v chlastu a ten čas mi utekl neskutečně rychle a zbytečně. Všechno je furt stejně na hovno, možná i víc. Akorát mám víc peněz. Takže super, že si někdy koupím něco na sebe, nebo něco k žrádlu. Většina stejně zmizí tak nějak... do kanálu. Marnost nad marnost. Radši půjdu zpět zběhat noční Prahu, a zažívat aspoň něco, však úplný sračky, nějaký emoce v tom byly. Nebaví mě nic necítit a nebaví mě doufat, že se to jednou vrátí.
Takže zpět k lidem, který mě už nejšpíš ani neznaj? Ehhrhh... To se mi taky nechce, vlastně ty lidi byl snad i ten hlavní důvod, mýho předcrossovýho, legendárního holešovickýho rozhodnutí (po dvouhodinovym hysterickym záchvatu), že je čas se na to aspoň na půl roku vysrat. Jak já bláhová si myslela, že budu jako misis Erička, co když to udělala, začala chodit do posilovny, jíst zdravě a povýšila se nad všechny takovým stylem, že každým slovem i v blbý esemesce mi říká, si ubohá špína a já sem toppp. Zažily jsme spolu fakt nádherný časy a měla sem jí ráda, strašně, strašně moc. - Je ale zvláštní, když jeden z nich se takle vyčistí, aby ti pak na hlavu kýbl sraček nalil.- Hold nejsem takovej člověk ani zdaleka. A můžu se snažit sebevíc, ale pořád budu vypadat uncool, a asi tak nějak póvl. Nezdělám nic, z mých posledních plic, budu tahat bongy a smát se ďáblům, co jím závidím...

28. srpna 2012
22:14
Zas ten známý smutek v marnosti světa. V životě bez kouzla, co snažím se dýchat. Aaah, už ani nevim, jestli to pořád tak bolí. Už i ta bolest upustila ze síly, hmm, nač… Mít něco tak rád, mít o něčem představu a snažit se do toho dostat, zabolelo při vědomí, že do toho nepatřím, nebo spíš, do toho patřit neumím. A moc mě to mrzí, kéž by… A tak vysnít si něco jinýho, zdá se do budoucna lepšího, přeci, kvalitní život… Jen opravdu, neudělá to líp, marná představa, štěstí nepřinese… Mimoto, že to není to, co já čekám… To co bylo, a už není… Ty jiskřičky, ty krásy, duševní euforie… Joo… A co z toho, ano, snažím se, strašně šťastná jsem, že jsem to zažít mohla, že jsem to cítit mohla. Že jsem žila svůj sen a věděla to. A já vím, taky furt opakuju dokola jen to samé, to mě drtí ještě víc, jak dlouho už řeším toto a tamto, a vlastně pořád. Je čas jít dál přece, já se snažím, to víš že jo, a občas se i daří... A můj sen o lidech, se kterými bych chtěla trávit čas… Je hrozný uvědomit si, že já se tu vlastně ten chybnej článek, ale no… co s tim, snaha byla, je a snad i bude, jen nevim jestli to nejni zbytečně…
Grrbrrrcrrr, je to v pohodě vlastně všechno hodně.

... neustále to samé, v hlavě točaté, je kulatá, koulí se to semotamo... chrochro. Co já s tím? Sakra...
Zase, sebralo mi to mozek, sebralo mi to naděje, sebralo mi to sny, sebralo mi to, co jsem měla ráda... Bude to horší nebo lepší... Já nevím já nevím já nevím. Tenhle pocit se mě drží už od počátků...

Husičko.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.